Historie alu kola - 2. díl - doba dřevěná

Kolo tam, kolo sem aneb jak pohnout kolosem

Jak jsme již naznačili v minulé části našeho seriálu, původní dřevěná kola vyrobená z průřezu kmenu stromu a s otvory sloužícími pro spojení s nápravou byla velmi těžká, nepohyblivá a pro cestování na delší vzdálenosti nevhodná.



Schválně si někdy zkuste uřezat 4 kola z kmene břízy nebo dubu a dojet na nich z Prahy do Brna. A ještě k tomu po D1!




Odpovědí na vysokou hmotnost a malou obratnost nejstarších vozů byl vynález dřevěného paprskového kola. Neboli kola, jehož ráfek byl zkonstruován z více dílů, z tzv. loukotí. Takto poskládané loukotě vytvořily pravidelný kruh s nábojem ve středu, k němuž se od vnitřní strany kola sbíhalo 6 až 8 paprsků.



Pro věší pevnost a pružnost starověcí koumáci kombinovali 3 druhy dřeva, přičemž pro výrobu náboje kola jim posloužilo jilmové dřevo, paprsek byl vyroben z jasanu a loukotě z buku.



Loukoťová kola byla mnohem pružnější a lehčí, než jejich předchůdci. Vozy jimi opatřené vykazovaly lepší manévrovací schopnosti. Tedy téměř takovou, jako naši politici, když udělají nějakou botu a pak hledají způsob, jak celý ten průs.. průšvih zamaskovat.



První loukoťová kola pocházejí z doby kolem 2000 př.n.l., jak dokládají nálezy z oblasti Mezopotámie a západní Sibiře. Byla nalezena na bojových vozech. Inu, člověk měl sice ještě holý zadek, ale už chtěl válčit. To se jaksi nezměnilo dodnes.



Jelikož dřevěná kola byla po čase vhodná akorát do kamen, tak se v době kolem roku 1000 př. n. l. (plus mínus trolejbus) začalo využívat železo, kterým se kolo obmotávalo a různě upravovalo. Kolo vyztužené po obvodu kovovou obručí bylo velmi pevné a zaručovalo delší životnost.



V období středověku našlo kolo další využití prakticky ve všech oblastech lidské činnosti - při výrobě keramiky, v dopravě, zemědělství, architektuře, stavebnictví, v obchodě i vojenství.




Výroba kol se natolik rozšířila a specializovala, že se z ní časem vyvinulo samostatné odvětví - kolářské řemeslo, kolářství.



Znalosti a tajemství výroby kola se dědily z otce na syna a na další generace a dědí se dodnes. Vezměte si třeba takového fotbalistu Dana Koláře: udělal si kolečko po několika českých a evropských klubech, aby nakonec zakotvil doma ve Viktorce Plzeň.

Statečné srdce a lakomá duše

Přesunem se letem motorovým světem ze středověku až do roku 1845, kdy si první pneumatiku nechal patentovat Skot Robert William Thomson. Jeho pneumatika se sestávala z dutého pásu přírodního kaučuku, který byl nafouknutý vzduchem.



Šlo o pružný pás pogumovaného plátna, který byl uzavřen silným vnějším pláštěm kůže a byl přišroubovaný ke kolu.



Nicméně na zrod první skutečně použitelné pneumatiky si netrpěliví zákazníci museli ještě počkat do roku 1888. Tehdy John Boyd Dunlop, další příslušník národa tak lakomého, že jeho zástupci pod sukněmi zvanými kilt nenosí zhola nic, jen aby ušetřili na textilu, přišel s řešením, které navazovalo na práci jeho skotského konkurenta.



Zjistil, že vzduchem naplněná zahradní hadice, kterou natáhne po vnějším obvodu kol, může spolehlivě zajišťovat plynulý přenos sil převodů tříkolky, na níž řádil jeho synek.



Dunlop také objevil další výhodu tohoto „obutí“ vozidel: pneumatika může současně působit jako výborné odpružení a pro tlumení nárazů při styku kola s hrubým povrchem.

Posezeníčko pro pneumatiku

Vynález pneumatiky nastartoval další změny ve vývoji kola. Tehdejším konstruktérům bylo nad slunce jasnější, že pneumatiky na kolech velkých a těžkých vozů budou muset mít pevnou a dostatečně širokou oporu. To aby měly na čem držet a aby se nemohly během jízdy z ráfku kola smeknout.
 

 
A tak milé kolečko, nedílná součást všech dopravních prostředků (snad i v kosmických raketách se nějaké najde), muselo projít (pokolikáté už?) výrazným faceliftem.

Made In Italy

První kusy, které vyhovovaly těmto požadavkům, byly vyrobeny z plechu, popř. ze dvou segmentů lisované oceli (ráfku a kotouče), buď svařených nebo nýtovaných do jednoho kusu.



Další disky vycházely z principu paprskového kola, přičemž jejich hlavní část tvořil ocelový ráfek, spojený se středovým nábojem kovovými paprsky.



Přechodný článek představoval hybrid, který využíval pevnosti ocelového středu a hliníkový okraj pro úsporu hmotnosti. Takový design byl používán např. automobilkami Porsche a Jaguar v padesátých letech 20. století.



Dalším známým průkopníkem v oblasti vývoje slitinových ráfků pro automobilová kola byl italský inženýr Carlo Borrani. Borrani v letech těsně po konci 2. světové války vyráběl disky s ocelovým středovým dílem a s okrajem z lehké slitiny.



Tato kola mohla být vybavena systémem centrálního zamykání a charakterizovalo ji pět štíhlých "oken", která zajišťovala chlazení brzd.



Původně se tyto disky nazývaly „CABO" (podle prvních slabik jména a příjmení jejich tvůrce), později „Bimetal". Řada těchto kol byla prodána v 50.
a 60. letech 20. století buď přímo jako tovární vybavení nebo jako sportovní doplněk značek Ferrari, Alfa Romeo, Fiat, Lancia a Maserati.

Pokračování historie alu kol najdete ZDE!