Historie alu kola - 3. díl - drátěná kola

Salva artilerie nebo drátem do oka? Vyberte si, co je lepší

Na samém rozbřesku automobilismu, v letech 1906 až 1914, se používala velká a těžká kola, zvaná dělostřelecká. Měla dřevěné loukotě, kovový střed a prachmizernou životnost.



Z důvodu nutnosti jejich časté obměny a vysoké nespokojenosti zákazníků tak již brzy po těchto průkopnících spatřily světlo světa kousky lisované z plechu.



 O něcopozději k nim přibyly lehké varianty s drátěným výpletem. Britská továrna Rudge-Whitworth dokonce těmito svými patentovanými výrobky opatřila závodní vozy, neboť právě u nich se projevila obrovská výhoda v podobě snadné výměny během několika málo okamžiků.

Když se pořádně kalí….,

Někdy mezi roky 1914 až 1920, kdy technologie výroby ráfků byla stále ještě v pamperskách, se nejvíce prosadila kola z lisované oceli.



Dodnes někteří pradědečkové s láskou vzpomínají na to, jak se tenkrát kalila ocel. I když někteří si pamatují jen to, jak se kalilo. O oceli v jejich případě nemůže pak být řeč už vůbec.




Přestože je ocel, nejčastější materiálem používaný pro výrobu disků, sama slitinou železa a uhlíku, termín „slitinové kolo" je obvykle vyhrazen pro kola vyrobená z neželezných slitin. Dnes se tedy můžete setkat s pojmem plechové disky, popř. s láskyplnou familiérní přezdívkou plecháče.



Jejich velká výhoda spočívá v mimořádné pevnosti a velmi vysoké odolnosti vůči poškození, jíž se mohou plecháče pochlubit.



Nevýhodou je naopak jejich vysoká hmotnost a malá tvarová schopnost. Co však bylo ze všeho nejdůležitější: jejich výroba byla už tenkrát, tedy ve 20. letech 20. století, extrémně levná.



Plechové disky se daly snadno vyrobit v obrovském množství. Obruba může být vytažena z přímého pásu kovu a samotný disk mohl být vylisován z plechu jediným pohybem. No neberte to za ty love!



Další variantu - jak už jsme vás informovali v minulém díle našeho seriálu - představovaly dvě původně samostatně vyrobené části (ráfku a středu disku), které byly poté svařeny nebo snýtovány dohromady.

…….výsledkem je slitina

Další experimentování s novými materiály dalo vzniknout diskům ze slitin hliníku nebo hořčíku.



My se yní budeme věnovat těm druhým v pořadí. Litá kola vyrobená z tohoto stříbřitě bílého, lesklého a středně tvrdého kovu se objevila již někdy v roce 1924, když jejich vlastností poprvé využil legendární italský konstruktér automobilů Ettore Bugatti na proslaveném modelu Typ 35.

   

A to jsme již blízko okamžiku, kdy se poprvé setkáváme s názvem elektron.



Elektron je nejen částice se záporným elektrickým nábojem, ale i označení slitiny hořčíku, hliníku, zinku a manganu s jinými legujícími prvky, přičemž hořčíku je v ní zastoupeno cca 90 % a hliníku maximálně 10 %.



Hořčíková kola jsou mají nízkou hustotu a jsou podstatně lehčí než hliníková i ocelová. Jejich hmotnost se pohybuje v rozmezí 5 až 9 kg (podle velikosti).




Značnou nevýhodou hořčíkových kol je jejich hořlavost a následná obtížnost hašení takto vzniklého požáru. To bylo příčinou jejich zákazu v některých motoristických závodech, které se pořádaly na území Spojeného království.



Obliba těchto elegantních doplňků mnoha vozů byla na svém vrcholu v 50. a 60. letech 20. století.



Dodnes jsou kola vyrobená ze slitiny hořčíku kolem poloviny 20. století považována za největší klasiku a pro svůj nadčasový design se stala ceněnou trofejí všech vášnivých fanoušků automobilismu.

Hořčík - favorit vítězů

Není ovšem všech zlato, co se třpytí. Natož takový hořčík. Časem se ukázalo, že hořčíková kola jsou náchylné ke korozi, a tak se jejich používání zúžilo převážně na oblast závodních modely.